Rozhovor: „Druhů talentu je mnoho. Každé dítě má talent,...“ říká oceněný z Brandýsa nad Labem

Ilustrační foto
Autor: pixabay.com

Jedním z letošních laureátů Svatováclavské plakety je hudebník, skladatel a dlouholetý ředitel Základní umělecké školy Brandýs nad Labem-Stará Boleslav Jaroslav Bayer. Jaká byla profesní a životní cesta tohoto pedagoga a umělce evropského formátu? Přečtěte si bilanční rozhovor s nezapomenutelnou osobností našeho kulturního života.

Pocházíte z hudební rodiny a v tomto prostředí jste se pohyboval od útlého dětství, kdo vás ve vašem směřování nejvíce formoval? A jak vzpomínáte na své hudební začátky v brandýské „Lidušce“?

S hudbou jsem se setkával poměrně brzy, otec byl amatérský hudebník a hudbou to u nás žilo. Přesto jsem do tehdejší Lidové školy umění v Brandýse nad Labem nastoupil k výuce hry na klavír až v devíti letech přímo k ředitelce, paní Štursové. Nepatřil jsem mezi vzorné žáky, a tak jsme se s paní ředitelkou po několika letech rozešli. Poté jsem absolvoval ještě jeden rok soukromě u hudebního skladatele Josefa Klazara. Nadešla ale doba volby povolání a po dlouhých úvahách padlo rozhodnutí pro hudbu. Otcův bratr Jiří Bayer v té době učil na LŠU v Praze, kde bylo volné místo ve třídě příčné flétny. Otec koupil starší flétnu a bylo dáno.

Říká se o vás, že jste multiinstrumentalista. Jakými nástroji vládnete? Multiinstrumentalista je trochu silný výraz. Dělal jsem, co bylo potřeba. Klavír jsem nikdy neopustil. Ve svých 12 letech jsem založil vlastní dixielandovou skupinu a několik let jsme kromě jiného doprovázeli staroboleslavský divadelní spolek. O několik let později jsem se zamiloval do kytary a chtěl jsem hrát v nové bluegrassové skupině „Greeners“, kde hrál můj bratr na kontrabas. Nechtěli mě s odůvodněním, že je mi teprve 14 let a že na kytaru mají dost hráčů. Chyběly jim ale housle. Doma jsem tátovi sebral jeho rezervní housle a již za dva týdny jsem spoluúčinkoval. V té době lokálně známý „Taneční orchestr Antonína Krejcárka“ potřeboval klavíristu. Byl jsem osloven, neboť asi nikoho neměli. Pro mne to byla obrovská praxe nejen coby hráče, ale i coby aranžéra. Nepovažuji se za multiinstrumentalistu, pouze za zapáleného diletanta.

Na Pražské konzervatoři jste ale absolvoval již zmíněnou hru na příčnou flétnu. Kam směřovaly vaše kroky po škole a v jakých významných tělesech jste působil?

Ještě během studia na Pražské konzervatoři jsem působil jako studiový hráč hlavně v Československém rozhlasu, Pantonu a Supraphonu. Dva roky jsem fungoval v Symfonickém orchestru hlavního města Prahy FOK jako výpomoc na postu druhé flétny, zároveň jsem jako klávesista účinkoval v beatových skupinách „Matches of Lead“, „Kroky Fr. Janečka“, „Kardinálové + Petra Černocká“ a dalších. Mé první angažmá po studiu bylo ve vokálně-instrumentální skupině „Linha Singers“, vedlejší úvazky jsem měl v divadle Atelier ve Spálené a v Tanečním orchestru Československé televize jako druhý hráč na klávesové nástroje. Poslední roky jsem byl flétnistou orchestru Divadla na Vinohradech.

Jaká hudba, žánr nebo autor jsou vašemu srdci nejbližší?

Bude to znít jako fráze, ale hudba je jen jedna a ta se dělí na dobrou a špatnou.

Velmi úspěšnou tuzemskou hudební kariéru vám zkomplikoval někdejší režim. Co bylo tím rozhodujícím impulsem vaší emigrace?

Rozhodujícím momentem byla šikana se vším všudy. Nazývalo se to „Akce asanace“. Byla to akce StB, jak se zbavit režimu nepohodlných osob. Popisovat zde podrobnosti by asi zabralo mnoho času.

Snad jen závěr – poslední kapka byl zákaz výkonu povolání.

Váš talent a schopnosti byly ale nesporné, velmi dobře jste se uplatnil i v novém německém působišti. Vzpomenete, prosím, pro naše čtenáře na léta v zahraničí?

Začátky byly velmi těžké. Ocitnete se v cizím státě, cizím městě a bez prostředků. Tehdy ještě existovaly telefonní budky a v nich telefonní seznam. Nalistoval jsem česky znějící jméno a měl jsem štěstí. Tato rodina mi velmi pomohla. Brzy po vyřízení úředních záležitostí jsem mohl začít objíždět konkurzy. Po několika neúspěších jsem byl přijat na místo učitele příčné flétny v Karlsruhe Neureut a zde jsem setrval až do návratu do vlasti.

Byl jsem zvyklý pracovat více, a tak jsem se vydal po dalších možnostech, na radu kolegy hudebníka tentokrát jako dirigent amatérských orchestrů. Úspěch se dostavil a nastoupil jsem jako dirigent Městského orchestru ve městě Kehl am Rhein. Vedlejší pracovní poměr mi vyhovoval a motivoval opět i k autorské činnosti.

Orchestr jsem vedl cca 10 let a z podprůměrného tělesa se mi podařilo pozvednout úroveň na jeden z předních orchestrů v Bádensku–Württenbersku. O další spolupráci jsem byl již požádán, a to v blízkosti mého bydliště, v obci Eggenstein – Leopoldshafen. I tento orchestr s 38 členy se podařilo rozšířit na 65 hráčů a pozvednout jeho kvalitu. Oba orchestry se představily brandýsko-boleslavskému publiku počátkem 90. let. Dechový orchestr KKP Labín pak recipročně vystoupil v SRN.

Po revoluci začala vaše dlouhá a velmi záslužná éra v brandýské ZUŠ. Vzpomínáte, v jakém stavu jste školu přebíral? Co vše zde za vašeho působení vzniklo?

Návrat nebyl nikterak pompézní. Mnoho lidí z branže mě nevítalo s otevřenou náručí a dávali mi to notně najevo. Zejména poté, co jsem na základě řádného konkurzu nastoupil na místo ředitele základní umělecké školy. Bylo to asi logické, karty byly již jinak rozdány, a tak jsem byl asi vnímán jako cizí, nežádoucí element.

Základní uměleckou školu jsem přebíral v přelomovém období, kdy se měnil status škol z centrálního řízení na tzv. právnické subjekty. Veškerá administrativa padla na hlavu školy samotné.

V obou budovách školy bylo potřeba postupně mnoho stavebních úprav a k tomu zajištění finančních prostředků pro realizaci. Otevřeli jsme jako nový obor varhany, rozšířili dechové a smyčcové oddělení, založili Taneční a jazzový orchestr FF Band pod vedením Františka Fejgla, komorní orchestr pod vedením Václava Kopejska, rozšířili výtvarný obor o keramiku pod vedením Petry Jarčičové, a hlavně jsme podstatně navýšili počet veřejných vystoupení, vernisáží a dalších prezentací školy. V rámci tzv. mezioborové spolupráce jsme uvedli i několik divadelních her a muzikálů. Literárně-dramatický obor dodal herce, taneční obor tanečníky, výtvarný obor kulisy a hudební obor hudbu a zpěváky. Nově přijímané pedagogy jsem vždy vybíral podle profesní zdatnosti a lidských vlastností.

Zároveň s funkcí ředitele školy jsem také působil asi 10 let v komunální politice a současně řídil Dechový orchestr KKP Labín.

V Brandýse již nějakou dobu nežijete.

Kde jste našel své nové zázemí a jakým činnostem se nyní věnujete?

Dnes žiji v Lužických horách, věnuji se rodině, občas beru záskoky na okolních školách, stále působím ve Svazu hudebníků České republiky a v Nadačním fondu pro talentovanou mládež.

Co pro vás znamená ocenění Svatováclavskou plaketou?

Svatováclavskou plaketu vnímám jako uznání mé činnosti pro kulturu ve městě a vážím si jejího udělení.

Závěrem vzkaz pro začínající hudebníky a jejich rodiče… Jak důležité je podle vás rozvíjet hudební talent dětí a jakým způsobem může aktivní hudba člověka formovat?

Hudební vzdělávání má tři základní výstupy: 1. profesionální hudebník, 2. amatérský hudebník, 3. odborně vzdělaný kritický konzument. Hra na jakýkoliv hudební nástroj rozvíjí jemnou motoriku a celkovou činnost mozku. To se ovšem netýká jen hudby, ale všech uměleckých oborů. Druhů talentu je mnoho. Každé dítě má talent, je jen důležité včas rozpoznat, ve kterém oboru je nejvýraznější.

Ve hře na hudební nástroj existuje prosté měřítko. Jestliže jeden profesionální hráč potřebuje k nastudování nové kompozice 30 hodin a druhý 60 hodin, u druhého nebyl správně zvolen obor.

Proto nabádám rodiče: věnujte zvýšenou pozornost výběru budoucí činnosti dítěte, zvažte jeho inklinace a dispozice. V případě rozhodnutí pro hudební obor dítě nepřetěžujte mnohými dalšími aktivitami a počítejte s časem pro každodenní domácí přípravu. Odměna se dostaví v podobě společensky kultivovaného mladého člověka.

Za rozhovor děkuje Kateřina Stránská

Článek byl převzat se souhlasem vydavatele ze zpravodaje Městské listy, Brandýs nad Labem-Stará Boleslav. Titulek je redakční.